Warning: is_writable() [function.is-writable]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/php-tmp/upload) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 348

Warning: file_exists() [function.file-exists]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/www/webs/cz/society/wp-config.php) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 361

Warning: file_exists() [function.file-exists]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/www/webs/cz/wp-config.php) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 361

Warning: file_exists() [function.file-exists]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/www/webs/wp-config.php) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 361

Warning: file_exists() [function.file-exists]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/www/wp-config.php) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 361
301 Moved Permanently

301 Moved Permanently


nginx
 
Common Law Review
 
Domů arrow Články arrow Issue 3 - Common Law Around the World arrow 06: Marek Čejka - Právní řád Státu Izrael a Common Law
06: Marek Čejka - Právní řád Státu Izrael a Common Law PDF Tisk E-mail

Právní řád Státu Izrael a Common Law

 

Marek Čejka

 

Izraelské právo je zajímavé nejen z pohledu obecného, ale zvláště z pohledu toho, kdo se zajímá o problematiku common law. V tomto právním řádu se totiž navzájem snoubí prvky práva anglosaského a kontinentálního, avšak vyznačuje se i četnými dalšími specifiky a ve srovnání s právními řády jiných zemí je zcela ojedinělé. Jedním z hlavních důvodů této rozmanitosti je, že novodobý Izrael zdědil z období před svým vznikem[1] velmi nesourodou směsici jak starého práva z období Otomanské říše, tak i části legislativy z období Britského mandátu a v oblastech osobního statutu i právo různých religiózních komunit – židovské právo, muslimské právo a křesťanské (církevní) právo. Jelikož britské právo a rovněž některá odvětví práva otomanského (inspirovaná hlavně velkými evropskými kodifikacemi XIX. století) obsahovala množství pozitivních prvků, nesledovalo právo nového Státu Izrael linii diskontinuity s původním právním řádem, ale byla zvolena metoda postupných změn, které by přizpůsobily právní dědictví novým podmínkám.

 

V tomto článku se zaměřím hlavně na odkaz britského common law v současném izraelském právním řádu, avšak neopomenu zmínit ani širší souvislosti. Po půlstoletém vývoji je totiž sice možno konstatovat, že má tento právní řád stále o něco blíže k právu anglosaskému, avšak četné znaky rodiny právních systémů kontinentálních v něm hrají rovněž nezanedbatelnou roli. Nelze jej proto zcela jednoznačně zařadit ani do jedné z obou skupin a současný právní systém by tak bylo možné označit za systém smíšený a specificky izraelský. 

 

Rysem, který rovněž přibližuje izraelské právo právu anglosaskému je skutečnost, že současný Izrael nemá ústavu zakotvenou v jednom dokumentu, ale v řadě takzvaných Základních zákonů (podobně jako Kanada nebo Nový Zéland).[2] Důvody které k tomuto stavu vedly se však od anglosaských zemí značně odlišují: jednou z hlavních příčin nepřijetí psané ústavy je totiž problém náboženský. Pro religiózní Židy (ortodoxní a hlavně ultraortodoxní) nemůže být totiž závazná ústava jako "světský" dokument, ale jejich "ústavou" může být jedině Tóra.[3] Z podobných důvodů nedošlo v Izraeli nikdy k odluce náboženství od státu a mnoho důležitých záležitostí se dostalo výhradně do rukou institucí religiózních komunit, hlavně pak rabínských náboženských institucí.

 

V Izraeli tak vedle sebe stojí dvě značně odlišná pojetí práva: světské právo, jež nese prvky anglosaského a kontinentálního práva, a právo náboženské (Halacha), které je naopak zcela specificky židovské. Izraelské zákonodárství tedy přímo převzalo některé náboženské zákony z Tóry a inkorporovalo je do zákonů Státu Izrael; ve většině případů bylo provádění jurisdikce v těchto věcech svěřeno pod výhradní pravomoc náboženských soudů – jde například o oblast osobního statutu (sňatky, rozvody), pohřby, z náboženských důvodů bylo omezeno obchodování o šabatu atd. Tak výrazné prolínání náboženství a státu nemá v žádném jiném demokratickém státě světa obdoby a spolu se specifickými prvky judaismu dává izraelskému právnímu systému další rys, kterým se liší od ostatních právních řádů. 

 

Britský mandát v Palestině a jeho odkaz v soudobém izraelském právu

 

Zaměřme se nyní období z hlediska common law nejzajímavější: jedná se o éru, jež  předcházela vzniku Izraele – období Britského mandátu v Palestině v letech 1917 - 1948. Když britské úřady nastoupily na místo administrativy bývalé turecké Otomanské říše (v níž byla Palestina jižní oblastí provincie Sýrie), nalezly velmi pečlivě vypracovaný právní systém. V souladu s všeobecným trendem 19. století byla podstatná část kodifikována do kodexů vycházejících do značné míry ze zákoníků evropských, hlavně pak francouzských. Existoval zde tak kodex obchodního práva a kodifikace trestního práva procesního a velmi obsáhlý občanský zákoník Mejelle, jenž byl založen na principech práva islámského. V oblastech osobního statutu, hlavně pak záležitostech rodinného práva, udělili Turci velmi širokou autonomii nejrůznějším náboženským komunitám; výrazem této autonomie byl i systém tzv. kapitulací, kdy evropští konzulové měli jurisdikci v otázkách osobního statutu podle své národnosti. Když Britové převzali Palestinský mandát, vydali v roce 1922 jménem krále legislativní akt Palestine Order-in-Council (heb. Dvar Hamelech Bemoatsato)[4]. V oddílu 46 této normy byly definovány prameny práva, které měly být v Palestině aplikovány. Prioritu měla tak od nynějška legislativa nových zákonodárných orgánů - britského Vysokého komisaře (High Commisionner), Palestinské pořádkové rady a zákonodárství Britského parlamentu.  V oblastech novou britskou legislativou neupravených se i nadále mělo používat zákonů otomanských a zákonů religiózních komunit. V případě, že došlo ke vzniku mezer v právu mezi výše uvedenými právními prameny, mělo být použito hmotněprávních norem britského common law a principů rovnosti a spravedlnosti (ekvity). Těchto částí britského práva však mělo být použito jen v případě, pokud to „poměry a okolnosti v Palestině a mezi jejím obyvatelstvem připouštěly.“ Britská mandátní správa, v souladu s administrativní koloniální politikou Velké Británie, byla velmi opatrná při zavádění základních prvků britského právního systému v Palestině. Hlavní představitelé justice, soudci a právníci pracující ve službách vlády, byli Britové, nebo alespoň studovali ve Velké Británii.

 

Během britské správy byl zřízen třístupňový soudní systém s nižšími soudy, obvodními soudy a Nejvyšším soudem. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu se bylo možné odvolat před britskou královskou Soukromou radu (Privy Council). Tato struktura zůstala zachována i po vzniku samostatného Státu Izrael, s výjimkou odvolání k Soukromé radě. Přestože byli soudcové v době britského mandátu jmenováni Vysokým komisařem, zachoval si právní systém ve značném rozsahu velmi silnou nezávislost na moci výkonné.[5]

 

Z ústavněprávního pohledu měly v době Mandátu principy britského Common Law v Palestině převážit jen v těch případech, kdy místní prameny práva nevedly k uspokojivému řešení. Přesto však soudy rozhodovaly častěji na základě práva britského. Tímto způsobem tak byla do Palestiny zavedena velmi široká legislativa mající základy právě v britském právu (a to ať už kodifikovaném, nebo common law). Jednalo se hlavně o právo týkající se společností, výrobních družstev, bankovnictví, směnek, konkursu a také patentového a autorského práva.[6] V roce 1936 byl zaveden Trestní kodex (Criminal Code Ordinance), které společně s legislativou týkající se trestního procesu a svědčení, zakotvilo palestinské trestní právo do stejných základů, jaké mělo v této oblasti právo britské. Dodatečně byly zavedeny podle britského vzoru precedenty a rozhodnutí Nejvyššího soudu se staly závaznými pro všechny soudy nižších instancí. Do Palestiny však nebyl nikdy zaveden jeden z prvků britského právního systému - poroty - neboť Britové usoudili, že v zemi, která je polarizována nejrůznějšími spory a konflikty (v době Britského mandátu se vyostřoval spor mezi Židy a Araby) není tento prvek britského práva vhodný.[7]

 

Pozdější část období Britského mandátu nad Palestinou, počínaje rokem 1936, se vyznačovala častými arabsko-židovskými nepokoji, známými jako Arabská revoluce. V tomto období byla pozornost úřadů zaměřena hlavně na bezpečnostní a ochranná opatření. Druhá světová válka a úsilí Židů o nezávislost, které válka velmi urychlila, stimulovaly ohromné právní úsilí na poli právní regulace hospodářství a financí a vedly rovněž k dalšímu rozvoji legislativy týkající se mimořádných a ochranných opatření. Tento proces vyvrcholil vyhlášením stanného práva nad palestinskými územími. Na tomto místě je třeba zmínit mimořádná (ochranná) opatření z roku 1945, která dávala Britům velmi široké pravomoci v oblasti zadržování, vazby, věznění, vypovídání ze země, konfiskací, cenzury, omezování pohybu, ukládání trestu smrti a dále pak kontroly potravin a dohledu nad tiskem, financemi a poplatky.[8] Jedinou výjimkou z výše uvedeného trendu bylo uzákonění Zákoníku občanských deliktů (Civil Wrongs Ordinance, 1945), který vstoupil v platnost v roce 1947 a který kodifikoval právo v oblasti deliktů a nahradil dosud platná ustanovení otomanského zákoníku Mejelle. V předvečer vyhlášení nezávislosti Státu Izrael bylo právo nejvíce aplikováno právě v oblasti mimořádných a bezpečnostních opatření. Na jednu stranu bylo právo zaměřeno proti aktivitám Arabů odmítajících rezoluci Spojených národů o rozdělení Palestiny, na straně druhé byly britské mandátní úřady ve válce s podzemní armádou Hagana a jinými židovskými ilegálními skupinami, které usilovaly o co nejrychlejší odchod Britů z Palestiny (nezřídka i velmi nevybíravými prostředky[9]). Organizované židovské obyvatelstvo, které bylo reprezentováno vlastními volenými orgány a Židovskou agenturou, velmi spěšně připravovalo základy pro budoucí armádu a pro ostatní důležitá vládní odvětví rodícího se Státu Izrael. Ve stejnou dobu rostlo úsilí o pomoc obrovskému množství židovských imigrantů jak z Evropy (jednalo se hlavně o Židy, kteří přežili Holocaust), tak židovských imigrantů z arabských zemí severní Afriky a Blízkého východu.

 

Když se po vzniku Izraele v roce 1948 poprvé sešel legislativní orgán nového státu - prozatímní Státní rada - jeho prvním krokem bylo Nařízení o právu a správě (Law and Administration Ordinance, 1948). Jednalo se vlastně o recepční normu. Oddíl 11 tohoto nařízení stanovil, že právo, které existovalo v Palestině v předvečer vzniku Státu Izrael, bude platit i nadále a bude zároveň přizpůsobováno novým podmínkám, které vyplývají ze vzniku nového státu a jeho institucí. Právní systém nového Státu Izrael tak do sebe zahrnul jak zbytky starého otomanského práva, tak i části legislativy z období Britského mandátu (spolu s velkou částí britského práva) a v oblastech osobního statutu i právo různých religiózních komunit – židovské právo, muslimské právo a křesťanské (církevní) právo. Záleželo hlavně na rozhodnutích samotných soudů, jaká část původního práva Palestiny bude zachována a jaká část pozměněna v důsledku vzniku nového státu. Obecné soudy pod vedením Nejvyššího soudu tehdy zvolily konzervativní přístup, který byl značně vzdálený od aktivistického přístupu dnešní izraelské justice.

 

Zápas o izraelskou ústavu a role základních zákonů

 

V Deklaraci nezávislosti Izraele, v části následující hned za slavnostní proklamací, je jasně vyjádřeno odhodlání zakladatelů státu, že řádně zvolené státní orgány budou institucionalizovány „v souladu s Ústavou, která bude přijata zvoleným Ústavodárným shromážděním ne později než po 1. říjnu 1948“. Samotné přípravné práce na nové izraelské ústavě byly sice iniciovány židovskými organizacemi již před založením státu, avšak velmi brzy se ukázalo, že přijetí nové ústavy nebude jednoduché. Příčin bylo několik - v první řadě to byla válka o existenci Státu Izrael, která vypukla vzápětí po jeho založení a zuřila pak po mnoho měsíců. Velká část izraelské populace se Války za nezávislost osobně zúčastnila, a proto nemohlo být Ústavodárné shromáždění zvoleno k 1. říjnu 1948, jak bylo stanoveno v Deklaraci. 

 

Druhým důvodem bylo v Deklaraci uvedené „shromáždění exulantů“ – příliv židovských imigrantů prakticky ze všech částí světa, nejvíce pak z Evropy a z arabských zemí – a postoj náboženských stran, pro něž byla jedinou závaznou ústavou Tóra. To vše situaci ohledně sestavení nové ústavy jen dál velmi zkomplikovalo a vedlo k hledání východisek z této složité situace. To bylo nalezeno na počátku roku 1949 po zvolení Ústavodárného shromáždění. První zákon, schválený nově zvoleným shromážděním umožnil změnit název Ústavodárného shromáždění na „První Kneset“. Nejednalo se pouze o sémantickou záležitost, neboť tato změna prakticky znamenala odchylku od původní tendence zakotvit nově vzniklý stát na demokraticky přijaté ústavě. Tato odchylka byla zdůvodňována tak, že by se izraelské obyvatelstvo žijící v tehdejší době v Izraeli nemělo pokoušet vnucovat své ideály budoucím generacím. Až v  případě, že do země přijde větší množství židovských imigrantů, kteří si budou přát ústavu, nastane správný čas pro její přijetí. Nakonec však bylo dosaženo určitého kompromisu mezi zastánci a odpůrci psané ústavy tak, že ústava bude sepisována postupně kapitola po kapitole prostřednictvím přijímání tzv. Základních zákonů, které by měly být v budoucnu spojeny v jeden dokument a dohromady tak zformovat budoucí izraelskou ústavu. Původcem tohoto kompromisu by člen Knesetu, poslanec Harari; rezoluce přijatá Knesetem 13. června 1950 nese jeho jméno a je stále považována za závaznou.[10]

 

V roce 1958 byl  Třetím Knesetem přijat první Základní zákon „Kneset“, po kterém postupně a nepravidelným tempem následovaly další Základní zákony. Ty mají v izraelském právním řádu zvláštní status, neboť k jejich změně není zapotřebí pouhé většiny všech přítomných poslanců, ale většiny absolutní (tedy minimálně 60 poslanců) a v určitých případech i tzv. zvláštní většiny (větší než absolutní většina). Byla rovněž potvrzena i zásada „přednosti základního zákona před prostým zákonem“, když obdržel Nejvyšší soud zmocnění zkoumat, zda nejsou dílčí zákony vydávané Knesetem v rozporu s některým Základním zákonem.[11] I přesto, že nejsou dosud Základní zákony systematizovány do jednoho dokumentu, jejich pozice se stále více přesouvá z roviny běžných zákonů do roviny ústavní.   

 

Od počátku samostatného Státu Izrael bylo přijato celkem dvanáct základních zákonů, avšak v současnosti je v platnosti základních zákonů jedenáct:

 

1)      Základní zákon „Kneset“ (1958)

2) Základní zákon „Země Izraele“ (1960)

3) Základní zákon „Prezident státu“ (1964)

4) Základní zákon „Vláda“ (1968, 1992)[12]

5) Základní zákon „Státní hospodářství“ (1975)

6) Základní zákon „Armáda“ (1976)

7) Základní zákon „Jeruzalém“ (1980)

8) Základní zákon „Moc soudní“ (1984)

9) Základní zákon „Státní kontrolor“ (1988)

10) Základní zákon „Lidská svoboda a důstojnost“ (1992)

11) Základní zákon „Svoboda zaměstnání“ (1994)

 

V procesu přípravy jsou v současné době další Základní zákony:  „Legislativa“, „Práva v procesu“ a „Svoboda projevu a sdružování“, avšak za současné situace není  politická vůle k jejich přijetí,

 

Poznámka na závěr

 

Doufám, že se mi povedlo alespoň v základních rysech charakterizovat základní znaky izraelského právního řádu - hlavně pak jeho specifičnost a to, co ho činí systémem zcela svébytným - sui generis. Rysy jako absence psané ústavy a listiny základních práv a svobod, kombinace anglosaských a kontinentálních právních rysů, dualismus práva světského a náboženského, ale i jiné jevy, řadí tento právní systém k nejkomplikovanějším a nejnepřehlednějším na světě, zároveň však také k nejzajímavějším.

 

Přestože je tak izraelský právní řád doslova unikát, je dle mého názoru v naší odborné literatuře neoprávněně opomíjen (v našich právně-komparatistických pracích bývá nezřídka uváděno vzhledem k blízkovýchodnímu regionu jen právo islámské - právo izraelské často není ani zmíněno). Jedná se sice o právní řád geograficky malého státu, avšak vzhledem k jeho zcela specifickým rysům by si jistě zasloužil více pozornosti i u nás. Dalším důvodem, proč by mu měla být věnována zvýšená pozornost je i fakt, že Izraeli bývá přisuzován ve světovém dění zvláštní význam a též skutečnost, že  je tento stát řazen mezi demokracie.

 



[1] tzv. éra Jišuv

[2] Jedná se o takzvaný difuzní model ústavy (pozn. aut.).

[3] Sionističtí zakladatelé Izraele byli ve velké většině sekulární a v určitém ohledu i protináboženští a na židovství pohlíželi hlavně jako na národnost. S úctou a ohledem k tradici (a také z pragmatických důvodů která by jim zaručila podporu religiózní židovské menšiny) učinili rozsáhlé ústupky v náboženských věcech. To se snad nejvíce projevilo v tom, že až dosud nebyla přijata psaná ústava (pozn.aut.).

[4] Doslova možno přeložit např. jako „Řád pořádkové rady v Palestině“, což je však nepřesné, a jelikož v češtině není možné najít ani jiný překlad názvu této normy, ponechávám jej v originálním znění (pozn. aut.)

[5] Pramen: http://www.court.gov.il/mishpat/html/en/rashut/history.html

[6] Guberman, S.: The Development of the Law in Israel: The First 50 Years, Ahva Press, Jerusalem 1998, str. 12

[7] Stejně tak Britové nezavedli systém porot ani v žádné jiné své kolonii

[8] Shachar, Y.: History and Sources of Israeli Law, in Introduction to the Law of Israel, Jeruzalém 1995, str. 5

[9] Nejrůznějšími teroristickými akcemi prosluly hlavně skupiny Irgun a Stern. Jednou z nejznámějších protibritských akcí bylo vyhození do povětří hotelu Král David v Jeruzalémě, při němž zahynulo mnoho britských vojáků i civilistů (pozn.aut.).

[10] Tato rezoluce zní: „První Kneset ustanoví Výbor ústavní, právní a pro otázky spravedlnosti, jehož hlavním úkolem bude příprava Ústavy. Ústava se bude skládat z kapitol, z nichž každou bude představovat jeden Základní zákon. Jednotlivé kapitoly budou projednány v Knesetu, poté co na nich Výbor dokončí svoji práci. Kapitoly pak společně utvoří Ústavu Státu.“ kolektiv autorů: Political Dictionary of the State of Israel, The Jerusalem Publishing House Ltd., Jerusalem, 1993, str. 54

[11] Much, T., Pfeifer, K.: Svár bratří v domě izraelském, Themis, Praha 2000, str. 54

[12] Základní zákon „Vláda“ z roku 1992 vstoupil v platnost (podle oddílu 63 tohoto Základního zákona) od data voleb do 14. Knesetu. Do té doby zůstal v platnosti dřívější Základní zákon „Vláda“ z roku 1968 (5728). Pramen: server izraelského ministerstva zahraničních věcí http://www.israel-mfa.gov.il



23.10.2003 22:26:18

Marek Čejka

JUDr. Marek Čejka (1975)Vystudoval právo a politologii na Masarykově univerzitě v Brně, poté pracoval jako asistent soudce ústavního soudu Prof. Vladimíra Čermáka. V současnosti působí na katedře politologie
Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, kde se zabývá otázkami vztahu náboženství a politiky v současném Izraeli.
 
< Předch.   Další >