Warning: is_writable() [function.is-writable]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/php-tmp/upload) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 348

Warning: file_exists() [function.file-exists]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/www/webs/cz/society/wp-config.php) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 361

Warning: file_exists() [function.file-exists]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/www/webs/cz/wp-config.php) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 361

Warning: file_exists() [function.file-exists]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/www/webs/wp-config.php) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 361

Warning: file_exists() [function.file-exists]: open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/www/wp-config.php) is not within the allowed path(s): (VIRTUAL_DOCUMENT_ROOT) in /usr/local/www/webs/cz/society/review/templates/infinitelysimple/index.php(28) : eval()'d code(1) : regexp code(1) : eval()'d code on line 361
 
Common Law Review
 
Domů arrow Články arrow Issue 5 - Medical Law arrow 10: Milan Vašíček - Dobrodružství právníka v českém zdravotnictví aneb od právní praxe k právní teor
10: Milan Vašíček - Dobrodružství právníka v českém zdravotnictví aneb od právní praxe k právní teor PDF Tisk E-mail

Dobrodružství právníka v českém zdravotnictví aneb od právní praxe k právní teorii

 

Milan Vašíček

 

Cílem tohoto článku není dávat jednoduché a jednoznačné odpovědi, ale spíše vyprovokovat čtenáře k přemýšlení tím, že mu budou představeny některé právní případy nedávné minulosti, z nichž většina ještě není uzavřena a čeká či dříve nebo později bude čekat na své projednání před Nejvyšším nebo Ústavním soudem nebo před některým z evropských soudů. Kdo se chce zabývat problematikou zdravotnictví v České republice a dostane se přímo do centra dění, objeví před sebou obtížně prostupnou džungli, která zdálky vypadá jako nevinný les. Když nemůže najít v zákoně ani právní teorii odpovědi na otázky, které život přináší, tak se může rozhodnout dvěma způsoby. Odvrátit se od džungle,  konstatovat porážku a odpovídat klientům, že jejich problém je neřešitelný, nebo se do této džungle vrhnout, vytvořit si k tomu patřičnou právní teorii a očekávat, co to přinese, až bude věc projednána soudem. Klienti musí být upozorněni na to, že se jedná o právní experiment s nejistým výsledkem. Preferuji druhou variantu a když se mezi klienty najde někdo, kdo smýšlí podobně, vznikne z toho zajímavá právní zábava a velké poučení.

    

1.  Ústavněprávní aspekty regulací ve zdravotnictví

 

Jeden z prvních takových zajímavých případů začal v polovině roku 1999. Tehdy se vláda na návrh ministra zdravotnictví rozhodla, že sníží již tak nízké příjmy ambulantním specialistům o 5 %. Objem práce však měl zůstat zachován. Navíc zavedla pro lékaře značné omezení při poskytování zdravotní péče, jejichž výsledkem byla často skutečnost, že pokud chtěl lékař léčit kvalitně, musel na to doplácet ze svého. Toto rozhodnutí bylo realizováno  formou rozhodnutí vlády o výši bodu a výši úhrad zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění na II. pololetí 1999 (dále jen Rozhodnutí vlády).[1] Lékaři tehdy protestovali a někdo přemýšlel, co by se v této právní situaci dalo dělat. Právní analýzy vedly k závěru, že by se dala experimentálně vyzkoušet ústavní stížnost. K této myšlence se připojilo formou zaslání příslušné plné moci 134 lékařů a zdravotnických zařízení. 

 

Hlavní argumentace podané ústavní stížnosti byla následující. Zmocnění vlády ke stanovení hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění je obsaženo v § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění.[2]  Daný předpis v tehdy platném znění stanovil, že:

 

„Nedojde-li dohodovací řízení k výsledku do 15 dnů před skončením účinnosti posledních výsledků  dohodovacího  řízení  nebo  pokud  výsledek dohodovacího řízení  bude  odporovat  právním  předpisům  nebo veřejnému zájmu, vláda České republiky rozhodne na návrh Ministerstva zdravotnictví o hodnotách  bodu   a  výši  úhrad   zdravotní  péče  hrazené   ze zdravotního   pojištění;   rozhodnutí   se   vyhlásí  ve  Věstníku Ministerstva zdravotnictví.“

 

Nemůže být nejmenšího sporu o tom, že pro rozsah zmocnění vlády platí zásada zákonnosti výkonu státní moci, jež je v rovině ústavního pořádku vyjádřena jak v Ústavě (čl. 2 odst. 3), tak v Listině základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2). Je tedy zřejmé, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“. Tento princip je fundamentem právního státu, a jeho nedodržení by vedlo k tomu, že přívlastek „právní“ by se stal v tomto spojení pouze bezobsažnou nálepkou. Jeho závažnost se v oblasti aplikace práva projevuje i tak, že příslušná zmocňovací ustanovení jsou vykládána spíše restriktivně.

 

Ve světle těchto ústavních záruk je třeba vnímat i § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Vládní regulační činnost při stanovování hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění musí tedy probíhat v mezích a způsobem stanoveným zákonem. Tento princip je třeba srovnat s činností, kterou vláda na  základě daného zákona provedla.

Ze znění zákona plyne, že vláda  je oprávněna:

·        stanovit hodnotu bodu a

·        stanovit výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění (ve světle § 17 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění jde o stanovení výše tzv. paušálů: výše plateb za počet registrovaných pojištěnců, agregovaných plateb za lůžko/den v nemocnici či plateb za diagnózu).

 

Může tak však učinit pouze tehdy, nedojde-li dohodovací řízení k výsledku do 15 dnů před skončením účinnosti posledních výsledků  dohodovacího  řízení  nebo  pokud  výsledek dohodovacího řízení  bude  odporovat  právním předpisům či veřejnému zájmu. K ničemu jinému (nebo k regulaci provedené jiným způsobem) podle mého názoru zmocněna není.

 

Napadené usnesení vlády navíc nesplňovalo předepsané formální náležitosti normativních právních aktů vydávaných Vládou podle čl. 78 Ústavy, tedy výslovné označení „nařízení“ a publikaci ve Sbírce zákonů.[3] Kromě toho vláda dále ve svém rozhodnutí ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění (pro 3. a 4. čtvrtletí 1999)  výše uvedené meze svého zmocnění nerespektovala, když navíc stanovila:

·        limit času a limit množství vykázané zdravotní péče, a to v Čl. 1, kdy hodnota bodu 1 Kč byla limitována vykázaným časem 9 hodin na pracovní den (limit času) a objemem maximálně 95 % porovnávacího objemu úhrady za příslušné kalendářní čtvrtletí roku 1998 (limit množství); hodnota bodu 0,80 Kč potom 12 hodinami na kalendářní den a objemem maximálně 102 % porovnávacího objemu úhrady za příslušné kalendářní čtvrtletí roku 1998..

·        převýšení vykázané zdravotní péče, při kterém budou úhrady za zdravotní péči kráceny.

 

Zde Vláda jednala přímo proti dikci zákona o veřejném zdravotním pojištění, který v § 17 odst. 8 dává oprávnění omezit úhradu zdravotní péče vykazované zdravotnickým zařízením příslušné zdravotní pojišťovně, a to na základě schváleného zdravotně pojistného plánu nebo na smluvním základě, to však pouze za podmínek, že zdravotní pojišťovna při kontrole zjistí, že zdravotnické zařízení překračuje buď dohodnutý či plánem stanovený průměrný objem zdravotní péče na jednoho pojištěnce nebo takto vymezený objem celkový. Na tom nic nemění ani skutečnost, že podle zák. č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších pojišťovnách schvaluje zdravotně pojistný plán zaměstnanecké pojišťovny vláda. Ta však nemůže nic přímo určit, má pouze poslední slovo v tom, zda bude příslušný plán použitelný či nikoli. Navíc v případě Všeobecné zdravotní pojišťovny, kdy tento plán schvaluje Poslanecká sněmovna, přímé stanovení jakýchkoli podmínek Vládě evidentně nenáleží.[4]

 

Řízení bylo po prvním jednání příslušného senátu Ústavního soudu ve věci přerušeno, neboť senát dospěl k závěru, že zákonné zmocnění je protiústavní a postoupil věc k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Plénum vyhovělo návrhu senátu a zrušilo svým nálezem příslušné ustanovení ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění pro rozpor s čl. 78 Ústavy s účinností k 31. prosinci 2000 Ústavní soud.[5] V tomto nálezu se Ústavní soud také vyjádřil k povaze tohoto rozhodnutí, když jej označil za „nahrazení projevu vůle smluvních stran aktem státního orgánu“ a poukázal na jeho „obecný, tj. právně normativní obsah“, což je věc pro právní teorii přelomová.

 

Samotná ústavní stížnost byla následně odmítnuta pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelů s poukazem na normativní charakter usnesení vlády, které může napadat pouze kvalifikovaná většina poslanců či senátorů.

 

2. Může stát odpovídat za nesprávné rozhodnutí vlády ?

 

Obiter dictum v závěru výše uvedeného nálezu pléna Ústavního soudu mne však navedlo na myšlenku, že vláda by mohla být odpovědná za překročení svého zákonného zmocnění a nedodržování zákona o cenách jako za nesprávný úřední postup a v důsledku toho by měla hradit vzniklé škody. Podařilo se najít několik dobrovolníků z řad lékařů a na vládu byly podány příslušné žaloby. Jako žalovaní byli uvedeni Česká republika – Úřad vlády a Ministerstvo financí, ať si soud vybere. Zajímavé bylo, že Obvodní soud pro Prahu 1, kam obě instituce spadají, konstatoval, že příslušné je Ministerstvo zdravotnictví. Konstatoval tak ve dvou stejných případech. V prvním případě bylo z důvodů prověření správnosti tohoto rozhodnutí podáno odvolání a prvostupňové rozhodnutí bylo Městským soudem v Praze potvrzeno. V druhém případě Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval nesouhlas s postoupením, a stejný Městský soud v Praze rozhodl, že nesouhlas je důvodný. První případ se však dostal na Obvodním soudu pro Prahu 2 k soudkyni, která stanovila Ministerstvu zdravotnictví lhůtu 30 dnů k vyjádření s řádným poučením podle § 114b odst. 5 OSŘ. Ministerstvo se vyjádřilo tři dny po lhůtě a tím se zrodil rozsudek pro uznání, který byl v odvolacím řízení potvrzen a nyní je napaden zoufalým dovoláním u Nejvyššího soudu. Druhý případ čeká na své projednání opět na Obvodním soudu pro Prahu 1. Za několik let se jistě dozvíme, co si o tom myslí Nejvyšší soud a možná i jiné soudy.

 

3. Jaká je právní povaha zdravotnického zařízení ?

 

Je zdravotnické zařízení možné považovat za podnik podle obchodního zákoníku ? Pokud je odpověď kladná, znamená to, že podnik je možno i smlouvou o prodeji podniku nebo jeho části prodat a v důsledku toho by měly přejít na nabyvatele i smlouvy se zdravotnickými pojišťovnami. Praktický život ukazuje, že když se to největší pojišťovně hodí, tak to podnik je a smlouvy přejdou a když se to této pojišťovně nehodí, tak je připravena se do krve soudit o to, že to podnik není. Tento právní problém má další rozměry, kterými jsou povinnost mlčenlivosti, zdravotnická dokumentace apod., na které nejsou jednotné názory. Já osobně zastávám názor, že pokud je nabyvatel zdravotnickým zařízením s příslušným oprávněním, tak bych neviděl žádný zvláštní problém, avšak vyskytují se i názory jiné.

 

Pokud jde o použitelnou judikaturu, tak z rozsudku Nejvyššího soudu[6] vyplývá pouze, že pro smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče „nelze použít úpravu tzv. inominátních smluv, jejichž obsah by byl odlišný od stanovené zvláštní právní úpravy“.[7] Podle mého názoru lze toto rozhodnutí interpretovat tak, že v případě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče se jedná o speciální smlouvu, obsah které musí respektovat právní úpravu obsaženou v právních předpisech upravujících všeobecné zdravotní pojištění, a tudíž je nepřípustné, aby obsah této smlouvy byl v rozporu se zvláštní právní úpravou a tudíž je smluvní volnost stran v jisté, přesně vymezené míře omezena, přičemž smluvní strany musí toto omezení respektovat a nemůžou uzavřít takovou inominátní smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, obsah které by byl v rozporu se zvláštní právní úpravou. Ustanovení o zvláštním typu smlouvy ve speciálních předpisech nevede automaticky k vyloučení použití všech obecných právních předpisů o smlouvách jako soukromoprávních úkonech a k nutnosti použít pro zvláštní typy smluv obecnou právní úpravu (obsaženou v obchodním a občanském zákoníku –  ustanovení upravující kontraktační proces, ustanovení o právních úkonech a jiné instituty jako smluvní pokuta,  výpověď apod.) absentuje-li tato úprava ve speciálním předpisu.

 

Speciální právní úprava kogentně reguluje dobu na kterou se smlouva uzavírá, zákonnou možnost výpovědi, oprávnění zdravotní pojišťovny k omezení úhrady vykazované zdravotní péče, kontrolní oprávnění pojišťovny ve vztahu ke smluvnímu zdravotnickému zařízení. Zvláštní právní úprava neobsahuje ustanovení regulující převod a přechod práv ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče a tudíž nelze dovodit, že je tento převod a přechod zakázán. Nutno ovšem respektovat ustanovení § 17 zákona 48/1997 Sb.:

 

„Smlouvu o poskytování zdravotní  péče lze uzavřít jen  na ty  druhy péče,  které je  zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat.“, ze kterého vyplývá kogentní povaha smluvních stran smlouvy: zdravotní pojišťovna – subjekt oprávněný poskytovat konkrétní zdravotní péči. Za oprávněné zdravotnické zařízení lze v tomto případě považovat subjekt oprávněný na základě platné registrace provozovat nestátní zdravotnické zařízení podle zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních č. 160/1992 Sb. Jinými slovy smlouvou o prodeji podniku není podle zvláštní právní úpravy možný převod nebo přechod práva poskytovat zdravotní péči, jelikož toto právo je možné získat jenom a pouze registrací podle zákona č. 160/1992 Sb.

 

4. Recepty vystavené nesmluvními zdravotnickými zařízeními a indukovaná péče

 

Co se stane když nesmluvní lékař zdravotní pojišťovny předepíše jejímu pojištěnci recept nebo ho pošle na další odborné vyšetření? Kdo to zaplatí? Může lékárna odmítnout pacientovi vydat na recept lék hrazený z veřejného zdravotního pojištění bez jeho hotovostní úhrady? Na tyto otázky se vyskytují protichůdné názory. Někdo se domnívá, že lékárna lék vydat nemusí a pokud ho vydá, je zdravotní pojišťovna oprávněna požadovat úhradu těchto léků po zdravotnickém zařízení, které je předepsalo. Já mám jiný názor.

 

Z §17 odst. 13 zák. 48/1997 Sb. plyne povinnost zdravotní pojišťovny uhradit zařízením lékárenské péče léčivé přípravky a prostředky zdravotnické techniky na základě lékařského předpisu vystaveného smluvním zdravotnickým zařízením.

 

Zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech stanoví ve svém § 49 odst. 1, že „lékárník vydá lékařem předepsaný léčivý přípravek, a to za podmínek stanovených vyhláškou“. Pokud jsou splněny právem stanovené náležitosti, je lékařský předpis platný a lékárny jsou povinny na jeho základě léky vydat. Z dikce „vydá“ je patrné, že lékárník nemůže nevydat. Možnost nevydání váže zákon pouze na podezření na falešný recept a spojuje s tímto podezřením povinnost informovat policii.

 

Příslušná vyhláška  343/1997 Sb. kterou se stanoví způsob předepisování léčivých přípravků řeší upravuje ve svém § 4 odst.1 pouze náležitosti, které  recept musí mít na to, aby léčivý přípravek mohl být hrazen z veřejného zdravotního pojištění. Tato vyhláška sice prostřednictvím poznámky pod čarou odkazuje na zák. č. 48/1997 Sb., z čehož podle některých názorů vyplývá povinnost hradit léčivé přípravky na recepty vystavenými pouze  smluvními zdravotnickými zařízeními a právo pojišťovny recepty vystavené nesmluvními zdravotnickými zařízeními s výjimkami stanovenými zákonem neproplatit. Je třeba však  na druhé straně poukázat na nálezy Ústavního soudu ČR,[8] podle kterých poznámka pod čarou není  součástí  právního předpisu. Stejná vyhláška 343/1997 Sb. stanoví ve svém  § 4 odst. 3 povinnost lékaře uvést na recept „hradí nemocný“ v případě, že se předepisují přípravky na účet nemocného.  K tomu  je potřeba uvést, že toto ustanovení se výslovně vztahuje pouze na léčivé přípravky, které nemohou být z veřejného pojištění hrazeny. Lékař má tudíž pouze povinnost sledovat v jakém rozsahu je ten který lék ze zdravotního pojištění hrazen. Úhrada ze zdravotního pojištění se tudíž váže k povaze předepsaného léku - léčivého přípravku a ne ke právnímu vztahu mezi pojišťovnou a zdravotním zařízením. Ustanovení §4 odst. 3 předmětné vyhlášky má návaznost zejména na §15 odst. 5 zák. 48/1997 o veřejném zdravotním pojištění a vyhlášku 57/1997  kterou se stanoví léčivé přípravky plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění a výše úhrad jednotlivých léčivých látek. 

 

Jaké závěry plynou z výše uvedených zákonů ? Prvním závěrem je skutečnost, že nesmluvní zdravotnické zařízení může pod svým IČZ[9] předepisovat pacientům v rámci své registrace a oprávnění recepty na léčivé přípravky. Zdravotní pojišťovna nemá povinnost tyto recepty proplatit. Lékárna je povinna na tyto recepty vydat léky. Pokud pojišťovna vydané léky proplatí, nevznikne jí regresní nárok vůči zdravotnickému zařízení, které lék předepsalo. Důvody, proč regresní nárok nevznikne jsou dva. Prvním je skutečnost, že žádný zákon vznik takového regresního nároku neupravuje. Druhým důvodem je skutečnost, že ze strany nesmluvního zdravotnického zařízení nedojde předepsáním receptu pacientovi v rámci jeho odbornosti k porušení žádné právní povinnosti. Není možno tudíž konstruovat jakoukoliv odpovědnost či regresní nárok.

 

Z výše uvedeného se zdá, že lékárny drží v ruce černého Petra. Jsou povinny vydat léčivé přípravky a nemusí obdržet úhradu od zdravotní pojišťovny. V praxi se objevují případy, že lékárna poruší svou zákonnou povinnost a odmítne vydat lék na recept vystavený nesmluvním zdravotnickým zařízením. Na jedné straně se jí není co divit, neboť má např. z minulosti zkušenosti se zdravotní pojišťovnou, která léky na recepty vystavené nesmluvním zdravotnickým zařízením neproplatila, na druhé straně však lékárna porušuje zákon. Co má v takové situaci pacient dělat ? Může se buď obrátit se stížností na lékárenskou komoru a v případě hotovostní úhrady může žalovat svoji zdravotní pojišťovnu na vrácení zaplacené částky jakožto bezdůvodného obohacení na straně zdravotní pojišťovny. Pro jistotu může dát lékárnu jakožto druhého žalovaného.

 

5. Dopadá na zdravotní pojišťovny zákon na ochranu hospodářské soutěže ?

 

Všeobecná zdravotní pojišťovna obhospodařuje asi 70% trhu veřejného zdravotního pojištění. Pokud by se na ni zákon vztahoval, nemohla by s odkazem na dostatečné zabezpečení služeb pro její pojištěnce a tedy dostatečnou síť poskytovatelů zdravotnických služeb odmítat uzavírání smluv o poskytování zdravotní péče. Myšlenka, že by se na ni zákon skutečně vztahoval, ji dost děsí. Já zastávám názor, že se na ni tento zákon vztahuje. Krajský soud v Hradci Králové je stejného názoru. Vrchní soud v Praze je názoru opačného, avšak bez přesvědčivého zdůvodnění. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádří, až věc přijde na řadu. Současně podobnou problematiku řešil Evropský soudní dvůr v Lucemburku, který v posledních letech opakovaně judikoval, že je to jen síť nemocničních zařízení, co vzhledem ke své povaze, nákladovosti a krátkodobé netransformovatelnosti vyžaduje strategické plánování v zájmu optimálního rozvoje sítě a zamezení plýtvání v systému, tak jak se to v tomto případě snaží naznačit žalovaný. Naopak ambulantní a doplňková péče má být ponechána volnému působení tržních sil, protože ty jsou dostatečně účinné, aby vyrovnaly případné proporcionální nerovnováhu, která může v systému krátkodobě vzniknout. Z toho důvodu je ospravedlnitelný tržně restriktivní přístup ve věci nemocnic a naopak vysoce nežádoucí omezování trhu na poli poskytování ambulantní péče a doplňkových zdravotnických služeb.[10] To mne utvrzuje v přesvědčení o správnosti odpovědi ano.

 

6. Závěry - práva a žaloby pacientů

 

 S rozvíjejícími se právy pacientů vznikají logicky i jejich žaloby vůči zdravotnickým zařízení v souvislosti s nesprávným léčebným postupem. Tyto žaloby je možno rozdělit na dva druhy. V prvé řadě jsou to žaloby o náhradu škody. Nevýhodou těchto žalob je skutečnost, že je nutno prokazovat kromě obecných předpokladů pro náhradu škody také výši škody, tato se odvíjí zejména od příslušné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví, přiznaná škoda bude zpravidla velmi nízká a cena právního zastoupení vysoká, neboť se jedná většinou o mimořádně odborně náročné věci.

 

Druhá cesta, která se v posledních deseti letech zkouší, je prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti s tím, že žalobním tvrzením je neoprávněný zásah do práva na život či zdraví a způsobená imateriální újma. Zde je nutno prokazovat pouze, že došlo k nějakému pochybení či postupu non lege artis a že tento postup je v přímé příčinné souvislosti se újmou na osobnostních právech u žalobce. Výše újmy se pak stanoví soudcovskou úvahou a kromě velmi hrubého dokazování je z větší části podmíněna schopnostmi právního zástupce žalobce přesvědčit soud o tom, že požadovaná výše je přiměřená.. Tyto žaloby se v praxi ukazují jako průchodné a existuje zde na toto téma skromná judikatura Vrchních soudů. Jelikož se jedná o málo prozkoumanou oblast, naskýtá se zde celá řada zajímavých otázek. Jednak kdo všechno může žalovat – v úvahu připadá dotčený pacient a eventuálně celá jeho rodina, neboť se může jednat i o zásah do rodinného života. Na druhé straně kdo může být žalovaný – zdravotnické  zařízení  nebo  i  konkrétní lékař ? Ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku se vztahuje totiž pouze na škodu a újma není škoda. Všechny tyto otázky volají po prozkoumání jak v právní praxi, tak v právní teorii.

 

 



[1] Veškeré zdravotní výkony hrazené z povinného veřejného zdravotního pojištění jsou totiž upraveny v seznamu výkonů a je k nim přiřazen čas výkonu a bodová hodnota. Prostřednictvím výše hodnoty bodu se zohledněním regulací na maximální počet výkonů a regulací na předepsané léky potom pojišťovny platí lékařům za vykonanou práci. Maximum vykazatelné práce je dáno počtem 12 hodin za kalendářní den. Tyto regulace jsou rámcově upraveny ve zdravotně pojistném plánu zdravotních pojišťoven, který bývá každoročně schvalován. Regulace tedy směřují proti nadměrnému vykazování výkonů a nadměrným předpisům, ovšem lékaři musí často řešit dilema, zdali léčit lege artis a přitom doplácet na léčbu ze svého nebo snížit své odborné nároky a vydělat si na živobytí. Málokdy se v praxi stane, že lékař dostane zaplacenu veškerou skutečně vyfakturovanou práci. Vláda svým rozhodnutí řekla lékařům, že musí odvést stejný objem výkonů jako v minulosti a dostanou zaplaceno o 5% méně s dalšími níže uvedenými omezeními, které tuto regulaci ještě přitvrdily.

[2] Zák. 48/1997 Sb.

[3] Srov. § 5 odst. 1 zák. č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů.

[4] Srov. § 6 odst. 4 zák. č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, v platném znění

[5] nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 24/99

[6] ČR 33 Odo 470/2001

[7] srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 476/98.

[8] Nález Ústavního soudu ČR sp.  zn. II.  ÚS 276/96 a nález ÚS sp.  zn.  III.  ÚS  277/96

[9] Identifikační číslo zdravotnického zařízení, má jej každé zdravotnické zařízení, vydává jej VZP,  plní identifikační funkci ve zdravotnictví a musí jej obsahovat m.j. i vydané recepty.

[10] srov. zejména případy C-385/99 Müller-Fauré, odstavce 76 – 98 nebo C-157/99 Smits and Peerbooms, odstavce 105 and 106



01.02.2004 18:07:20

Milan Vašíček

JUDr. Milan Vašíček je advokátem. Specializuje se na právní problémy ve zdravotnictví.
 
< Předch.   Další >